Program

středa 4. 9.

10–12 Úvodní setkání, Umělecké centrum UP (Konvikt), Univerzitní 3, Centrum pro výzkum performativity (CVP), 3. patro,

12–14 oběd,

14–16 procházka po výstavních lokacích: Sbírkové skleníky Olomouc a Výstavka Praktik,

16–17 pauza na kávu a reflexe výstavních lokací, Konvikt,

17–18 ONLINE artist-talk: Sofia Pantouvaki, Aalto University, Finland,

18–20 diskuse o manifestu Scénografie bez hranic kolektivu PYL.

čtvrtek 5. 9.

10–12 Seminář Amálií Bulandrovou a Martinem Bernátkem, Konvikt, CVP,

12–14 oběd,

14–16 workshop se Sodjou Zupanc Lotker, Konvikt, ateliér kresby, 1. patro,

17–19 workshop s Natálií Rajnišovou, Konvikt,  ateliér kresby, 1. patro.

pátek 6. 9.

10–16 Čas pro vývoj výstavních koncepcí a reflexivních textů. Po domluvě můžeme začít společným setkáním. K využití je odborná knihovna CVP,

16–18.30 veřejná prezentace a pithing nápadů, místo bude upřesněno,

18.30–20.00 diskuse o pokračování Salonu české scénografie a zakončení soustředění (TBC),

20.30–21.30 divadelní představení „Buying myself back”, Divadlo na cucky, Dolní náměstí 42.

Sobota 7. 9. (doplňkový program)Možnost společné návštěvy přehlídky současného středoevropského umění Trienále SEFO: MOMENTY, Muzeum Umění Olomouc

Anotace

Amálie Bulandrová a Martin Bernátek: stíny, doteky a úzkosti: scénografie a Mark Fisher, čtvrtek, 10–12

Dotek patří k patří k základním prostředkům mezilidské interakce a kontakt hmatem (haptika) je podstatný pro řadu tvůrčích dovednostíi naše používání elektronických zařízení. Ve čtecím semináři prozkoumáme vztah mezi haptikou a scénografií a současným kapitalismem. Vyjdeme z textu britského kritika, bloggera a kulturního teoretika Marka Fishera Je čas na stíny, který dal název i celému soustředění. Fisher píše o době “nové hmatovosti” a úzkosti spojené s rozšíření chytrých telefonů. Spojuje je s vyčerpáním, nedostatkem času a nejistotou životních perspektiv a uvažuje o možnostech radikálního vybočení z této rutiny. Spolu s Fisherem se zamyslíme nad spojením scénografie a dotyku zároveň nad společenskými rámci tohoto vztahu.

Amálie Bulandrová je kurátorka a spoluvedoucí ateliéru Volného umění I UMPRUM,  Martin Bernátek je teatrolog a vedoucí Performanční sekce Katedry divadelních a filmových studií UP.

Sodja Zupanc Lotker:  Vlajky, textilie, drapérie, čtvrtek, 14–16

Během tohoto workshopu budeme zkoumat dramaturgický potenciál fyzického materiálu a jeho ´agenci´ za použití výzkumných strategii současné performance. Hlavním materiálem budou vlajky, textilie a drapérie. Podíváme se na ně z pohledu prostorového kontextu a zaměříme se na to, jak kontext ovlivňuje naše vnímání materiálu. Na workshop si přineste jakoukoliv textilii.

Doc. Sodja Zupanc Lotker, Ph.D. je vedoucí magisterského programu KALD DAMU. V letech 2008-2016 byla uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale. Na PQ také pracovala jako kurátorka Intersekce (2011), programová ředitelka (2007), a umělecká koordinátorka projektu Srdce PQ (2003). Jako dramaturgyně pracuje v nezávislých divadelních, tanečních a site-specific projektech v České republice, USA, Brazílii a dalších místech, například s Julianem Hetzlem, Wojtkem Ziemilskim, Cristinou Maldonado, Lotte van den Berg, Ahilanem Ratnamohanem, Farmou v jeskyni, Janem Mockem atd. Přednášela a vyučovala na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně, Columbia University, Central School of Speech and Drama, Yale School of Drama, Norwegian Theatre Academy, Utrecht University of the Arts a na řadě festivalů a sympozií. Je součástí mezinárodního uměleckého výzkumu Costume Agency na KHiO, Oslo.

Natálie Rajnišová: Možnosti kolektivního kostýmu, čtvrtek, 16–19

V návaznosti na workshop Sodji Lotker se budeme nadále zabývat matérií látky a seznámíme se mimo jiné s koncepcí A-POC (a Piece of Cloth) japonského návrháře Issey Miyakeho. Společně budeme rozvíjet 2D potenciál textilu a možnosti vzniku oděvu z jednoho kusu látky pomocí stříhání, skládání nebo vázání. Autorka zevrubně představí svůj doktorský výzkum o kolektivním kostýmu a skrze myšlenkový aparát budou spolu s účastníky zkoumat podmínky, ve kterých se látkový materiál může stát kolektivním. 

MgA. Natálie Rajnišová je scénografka, vizuální umělkyně a hudebnice. Ve své práci se zajímá o divadlo na pomezí výtvarného umění. V roce 2022 založila performativní platformu Laguna Resort, která zkoumá možnosti divadelního inscenování ekologických témat a kolektivního kostýmu, jenž je hlavním předmětem jejího doktorského výzkumu na DAMU.  V uplynulých letech vytvořila s několika tvůrci inscenace napříč divadelními prostory jako Alfred ve Dvoře, Divadlo Antonína Dvořáka, MeetFactory, Palác Akropolis, divadlo Minor nebo Disk, v němž vznikl v čele s Jiřím Austerlitzem autorský projekt  s k o n č í  t o  ú s t a  zkoumající scénografii jako autonomní složku představení. Rok 2021 strávila ve Varšavě na pracovní stáži v Nowym Teatru ve spolupráci s Krzysztofem Warlikowskim. Je členkou hudební kapely TAMARA.

„Buying myself back”, pátek, 20.30 

Představení vychází z příběhů—skutečných příběhů—nasbíraných v nákupním centru SANTOVKA. Sleduje nakupující a prodávající, jak se pohybují v tomto podivném, sdíleném prostoru kapitalismu. Pro tvůrce se Olomoucké nákupní centrum stalo živým experimentem, kde se něco tak běžného jako nakupování proměnilo v tichou a někdy až vtipnou estrádu. Tvůrci sledují a naslouchají tomu, jak kapitalismus proniká do drobných okamžiků naší každodenní intimity. Fascinuje je tragikomická proměna, kterou naše lidskost prochází v momentě, kdy překročíme práh obchodu. Zajímá je, co se děje mezi zákazníkem a prodavačem, jak se moc potichu přelévá z jednoho břehu na druhý. Představení se zaměřuje na nenápadné absurdity, téměř komické způsoby, jak se všichni zamotáváme do sítě nekonečných možností volby. Ale všichni milujeme nakupování, ne? No, kdo by nemiloval to vzrušení, které vám začne proudit tělem, když máte pocit, že si dáváte dárek?

režie, text a dramaturgie: Paweł Bernadowski, obsazení: Bára Molčíková, Kristýna Pirková, hudba: Adam Hlobil, projekce: Agata Konarska, rozhovory, dokumentární práce a překlad: Bára Molčíková, Kristýna Pírková

Představení je výsledkem umělecké rezidence Pawła Bernadowskiego v Divadle na cucky a vzniklo ve spolupráci se studenty a Univerzitou Palackého v Olomouci. This work was produced with the financial assistance of the European Union. The views expressed herein can in no way be taken to reflect the official opinion of the European Union.

Uvažujme o současné scénografii

Divadelní scénografie v České republice za poslední dvě dekády prodělala zásadní proměny. Došlo ke generační obměně, proměně vzdělávání na uměleckých akademiích, rozšíření postupů o nové materiály: k prozkoumání možností virtuální reality i k návratu k taktilnosti a tradičním materiálům jako je textilie nebo papír a k předmětům každodenní potřeby jako plastové vidličky. Tyto proměny souvisí jak s uměleckými tendencemi v divadle, tak s proměnou jejich politického, společenského a ekonomického rámce. Většina trendů a tvůrkyň a tvůrců, stejně jako odborné reflexe, vzdělávacích aktivit nebo oborových setkání se děje ve velkých centrech jako je Praha a Brno. Tímto se však současná scénografie, zejména v její nejsoučasnější a experimentální podobě, podílí na kulturní nerovnosti a reprodukci společenských elit soustředěných v ekonomických, politických a správních centrech.

Kulturní teoretik a hudební kritik Mark Fisher ve svém textu Je čas na stíny (2015) popisuje znaky současné informační banality. Všeobecné rozšíření příručních elektronických zařízení a pobídky k uživatelské součinnosti na vytváření a sdílení obsahu uvádí jako příklad doby “nové hmatovosti”. Na skleněném displeji ale naše prsty cítí pořád to stejné, koloběh komunikační bezprostřednosti vyvolává úzkost. Odvolává se na manifest Otázka kreativity – devět tezí (2014) Geerta Lovinka, Sebastiana Olmy a Neda Rossitera a jejich principy “stínu a času”: stín je vybočení,” nezamýšlený důsledek, náhodné vakuum, které je pro kolemjdoucí neviditelné. Nedá se zanést do map manažerské třídy.” Pro růst něčeho zásadně jiného je potřeba čas. Proto nám Fisher klade otázku: jak je možné zušlechťovat stín? Jinými slovy, Fischer nám ukazuje, jak podstatný je časový a biopolitický rozměr při úvahách o současné společnosti a umění a že svobodné tvoření znamená osvobození, a to má výrazně časový, somatický a estetický rozměr, a proto vyžaduje aktivní místo, scénografickou platformu.

Otázku po vybočení z rutiny však nelze promýšlet jinak než jako paradox, jež zapojuje touhu po zprávách a poznání do informačního toku, jehož naplňování a usměrňování je výsostnou spletí estetického a politického. Masivní mediální pokrytí aktuální války mezi Hamásem a Izraelem, medializace útoku Hamásu a dalších palestinských ozbrojených skupin na Izrael a zabíjení civilistů a zejména rozsáhlé sdílení obsahu spojeného s válkou a násilím na sociálních platformách jako TikTok ukazují, jak každodenní taktilní zkušenost s elektronickými zařízeními souvisí s estetickou dimenzí tohoto konfliktu, s globální občanskou mobilizací, stejně jako s psychologií a informatikou aplikovanou na tvorbu algoritmů fungujících v rámci tzv. kapitalismu platforem. Nedávná odhalení velkých zahraničních periodik, jako je Le Monde, nebo izraelský deník Haaretz, Fisherem popsanou taktilní úzkost a vztah k estetickým a scénografických postupů posouvají do extrémnější polohy. Český reportér David Scharf ve svém článku pro Voxpot z konce února 2024. Shrnuje praxi izraelských vojáků a některých izraelských influencerek natáčet a na sociálních sítích jako TikTok Palestince zesměšňující videa přímo v ruinách Gazy. S těmi jsou spojeny jak zřejmě populární parodické výstupy imitující trpící Palestince, tak veřejné vystavovaní a ponížení zajatých Gazanů, např. na fotbalovém hřišti. Jak Haaretz odhalil, za jedním s kanálů na TikToku, jež zveřejňoval tato brutální videa, stála divize pro psychologickou válku Izraelských obranných sil. Nejenže takto izraelská ofenziva v aktuální fázi ztrácí legimititu, výrazně se zde exponuje důraz na prezentaci, používání rolí, volbu prostředí pro inscenované výstupy a vytváření atmosféry, jinými slovy na militarizaci postupů z domény divadla a představení.

Úzkost spojená se současným životním a pracovním stylem v současném světě platformem a postfordistické kultury však těžko může být překonána odstřižením se od přístupu k informacím, či obhajobou estetické autonomie. Stejně tak praktické každodenní potřeby i pracovní příležitosti a ostatně i prostředky postfordistické kulturní tvorby těžko povedou k definitivní úlevě, pokud nemá jít pouze o turistický dočasný eskapismus. V tomto napětí mezi úzkostí a uvolněním, mezi viditelným a nevnímatelným nachází své místo v nejobecnějším smyslu scénografie jakožto tvorba performativních, účinných časoprostorů.

Scénografii nechápeme jako pouhý kontejner pro akci, prováděnou někým jiným, nebo výhradně jako “služebnou” funkci pro jiné složky či pro režiséra, téma, text, herce. Stejně tak těžko odmyslíme volbu současných materiálů či estetických postupů od jejich společenského zakotvení. Když se Arnold Aronson před necelými dvěma dekádami ohlížel za stoletím jevištního svícení, zamýšlel se nad tím, proč dnes není možné používat světlo jako Adolphe Appia. S ohledem na válečné události a traumatický život švýcarského divadelního reformátora bychom se mohli dneska ptát, proč nemůžeme mít stejnou úzkost jako Appia, který však svým nomádským životem a prekérností pracovního postavení jakoby předurčoval realitu současného flustrujícího projektového způsobu života, jak jej popisuje filosofka umění Bojana Kunst.

Dejme protentokrát místo scénografii jakožto předpodkladu či rámci, jež má svou vlastní sílu, vlastní soubor dovedností, dávající vlastní “slovo” a vlastní odpověď svému okolí. Z této široké a zároveň podkladové vrstvy pak můžeme sledovat různé postupy scénografování, od rekonstruktivní práce skupin jako Forensic Architecture, propojujících výzkum, estetické postupy a kritickou a politickou činnost, dočasnou architekturu skupin Raumlabor nebo TAAT, či od běžné divadelní rutiny uvolněné práce události seskupení PYL nebo Laguna Resort. Z tohoto rámce sestupujeme do vztahů v “české” scénografii. Jaké zde jdou vidět “stíny”? Jak je můžeme posílit? Jak z náhodného vakua můžeme vytvořit rezonanční desku pro čas, který věnujeme scénografii?

Podrobné informace

V první části olomouckého setkání půjde o společnou četbu a reflexi vybraných textů, která poslouží jako vstupní impuls či téma pro následné aktivity, vedoucí k procesu výstavy. K reflexi si vybereme některé z následujících publikací: Manifest Scénografie bezhranic uskupení PYL, články Marka Fishera Čas na stíny, Proč je duševní zdraví politický problém nebo Časové války: vstříc k alternativě k éře neokapitalismu a knihu Urob si masku od Dezidéra Tótha a fotografa Antona Sládka.

V druhé části společně projdeme vybranými smyslovými podněty, jejichž cílem bude reflektovat scénografii coby multismyslovou událost. Pracovat budeme konkrétně s kategoriemi: vůně, led & horko, empatie.  

Na základě proběhlých aktivit pak budeme v další fázi setkání koncipovat sérii výstavních poloh vitrínové galerie Praktik. Každá z přizvaných umělkyň konkrétně dostane možnost koncepčně navrhnout a realizovat podobu cca měsíční prezentace v této vitríně. V návaznosti na dvoudenní setkání se ale také může stát, že výstupem bude jeden společný výstavní projekt v této pouliční galerii.  

Důležitou součástí olomouckého Salonu tvoří kritický zin, který bude díky přizvaným teoretičkám (publicistkám) vznikat přímo v průběhu dvoudenní akce. Obsahovat bude reflexi debat, medailonky vystavujících (či rozhovory s nimi) a kritické zhodnocení akce. 
Na základě veřejné výzvy vybereme celkem 10 účastnících se subjektů, kterým v Olomouci během workshopu poskytneme ubytování, stravu, honorář a zázemí pro produkci výsledného zinu a výstav. Přihlašovat na setkání se můžete do 25. 6. 2024 prostřednictvím tohoto formuláře.